Peníze a zase jen peníze. Promítají se snad do všech oblastí našeho života. V mnoha případech je to smutné, hlavně pak v situaci, kdy jde o informace na vzdělání. Jedná se o věci, které by měly být poskytnuty nám všem, a to také jsou, ale v jaké míře a na jaké úrovni. Už od útlého dětství tak můžeme vidět propastné rozdíly mezi elitou a všemi ostatními, kteří prostě neměli to štěstí a nenarodili se do bohaté rodiny nebo prostě zázračně nezbohatli.
Dnes tak většina z nás navštěvuje státní školy a nejsou již vidět tak propastné rozdíly mezi bohatými, chudými a průměrnými. To je samozřejmě dobře, ale kleště se pak následně začnou rozevírat s postupem věku a s narůstající mírou vzdělání. Kvalita státních školy byla ještě před 10 lety na únosné míře, dnes však jejich pracovníci jsou lidé, kteří nemají řádnou motivaci, práce je nebaví, často trpí syndromem vyhoření a nesnaží se nic dětem předat.
To potom vede k jedinému efektu a to, že děti zkrátka studium a škola nebaví. Nemají touho po poznání a ani nemíří do vědeckých oblastí. Často tak jdou spíše za prací, kde je vidina snadného zbohatnutí a vůbec netouží potom být vzdělanci, kteří srší informacemi a snaží se svým způsobem napomoct k růstu společnosti.
Tento jev je ve značné míře dán hlavně společností, která tento efekt dopustila. Velký vliv má také na to velice nízká porodnost, která je nejslabší hlavně v roce 1996. Zde se nachází tak málo jedinců, že jsou jim osnovy přizpůsobovány. Pro tyto osoby je to samozřejmě dobře, ale pak následně celý systém trpí. Dnes to není ještě znát a většina těchto osob studuje, ale až se z nich stanou pracující a ekonomicky aktivní jedinci budeme mít po celém světě nekvalifikované zaměstnanci, kteří nejsou odborníci na nic.
Kvalita školství je ale stále špatná i po nárůstu porodnosti a populace, otázkou však zůstává, jak dosáhnout zlepšení a co udělat proto aby se kvalita vzdělání srovnala se světovou úrovní.